Násilí a pořádek

Násilí a pořádek

Projekt o policejním násilí vůči lidem bez domova v Plzni

Po zastrašení strážníků a bagatelizaci problému policejního násilí přistupuje tým primátora Zarzyckého k dalšímu politickému kroku: primátor píše dopis premiérovi, aby dostal povolení vykázat „narušitele veřejného pořádku” z Plzně. Tímto způsobem primátor signalizuje: nechceme bojovat proti policejní brutalitě.

Napište plzeňským zastupitelům a zastupitelkám, aby vyjádřili solidaritu s lidmi bez domova a odsoudili dopis primátora Zarzyckého a radního pro bezpečnost Winkelhöfera!

Znění našeho dopisu

„Třeba vím, že někdo má rád, když může ty bezdomovce mučit”, popisuje strážnice Městské policie v bakalářské práci svého kolegy. K mučení lidí bez domova dochází v Plzni skoro každý den. Dát facku nebo zmlátit na záchytce teleskopickým obuškem je pro plzeňskou policii běžná praxe.

Výstava „Násilí a pořádek”, pořádaná v rámci festivalu Jeden Svět, na základě výpovědí samotných strážníků rekonstruuje scény násilí, které se v Plzni staly. Druhou částí projektu je tato webová stránka a sociální sítě kolektivu NAP, kde jsou zveřejňovány příběhy policejního násilí, které anonymně vyprávějí oběti, tj. lidé bez domova.

Manifest v plném znění

Jsme si vědomi toho, že ne každý strážník používá při své práci nezákonné násilí. Je zřejmé, že pro ty, kteří s takovými praktikami nesouhlasí, je obtížné proti svým kolegům vystupovat. Proto si obzvlášť vážíme každého, kdo se nebojí o tomto tématu mluvit nahlas.

Zároveň si uvědomujeme, že příběhy strážníků jen částečně odrážejí neuvěřitelnou míru policejního násilí v Plzni, která se netýká jen městské, ale i státní policie. Z těchto důvodů jsme požádali neziskové organizace pracující s lidmi bez domova, aby s námi sdílely negativní zážitky jejich klientů.

Odvezli mě za řeku. Tam už to není jejich rajon. Mrzlo a donutili mě se zout. Boty mi hodili do řeky. Vracel jsem se pak bos do centra za kamarády, kteří mi pomohli sehnat nové boty.

„Zlomili mi občanku. Řekli, že ji mám okamžitě ukázat. Když jsem ji vytáhla, řekli, že jsem byla moc pomalá a přelomili jí na dvě půlky.“

„Já moc takovýhle zážitky nemám. Kromě obecného šikanování a buzerace, ale myslím že celkově se ke mně chovali vždycky docela slušně. A většinou si za to můžeme sami. I když ono to všechno vyplývá ze situace, protože my jsme prostě neměli kam jít, kde se sejít, pokecat a tak … tak jsme seděli na těch lavičkách, což se jim nelíbilo, no.“

„Jednou jsem popíjel na lavičce a přišla městská policie s tím, ať vypadnu pryč. Když jsem je neposlechl, tak si zavolali posily. Přijela další dvě auta. Vystoupili a stoupli si dokolečka. Začali si mě mezi sebou házet, dokud jsem neupadl na zem a nezůstal tam ležet. Když jsem ležel na zemi, tak nikdy nezapomenu na to, co mi ten policista řekl: “Tak bych na tebe šlápnul a zmáčknul tě, až z tebe poteče krev.” Pak mě hodili do auta a odvezli mě na záchytku, cestou jsem dostal ještě pár pohlavků a ran do žeber. Druhý den ráno, když mě propouštěli ze záchytky, tak jsem zaslechl, jak policajt říká sestře, ať zavře dveře a jde si dát ještě kafe. Pak přišel za mnou do pokoje a nasadil si rukavice a ptá se: “Tak ty se prej rád pereš s policajtama, je to tak?” A než jsem se stihl vzpamatovat, tak dostal jsem znova. Prej abych si zapamatoval, jak se mám příště chovat.“

„Mám toho za ty léta venku docela dost. Ale promiň, nechci o tom mluvit. Akorát by mi z toho bylo zle.“

Venku si podali mého kamaráda - to byli státní policajti. Nutili ho klikovat a bili ho. Teleskopákem mu pak zpřeráželi ruce. Vůbec jim nevadilo, že se na ně dívá hodně dalších jeho kamarádů.

„Normálně nám naběhli v noci na squat a vyházeli ven spacáky. Bylo tenkrát asi -10, tak to bylo docela blbý.“

„Jednou mi v parku dali dejchnout. Nadejchal jsem asi 0,8 promile. Chtěli občanku, tak jsem jim jí dal, a on jí zlomil a hodil do kanálu.“

„Nám na squatě vymlátili okna a pochcali matrace. Rozbili nádobí, rozházeli všechny věci. Byli jsme u toho, takže víme, že to fakt byli oni.“

„Jednou jsem spal ve stanu a v noci nade mnou najednou stojí pes. Pustili ho na mě do stanu.“

„Rozřezaný stany jsou pro mě normálka. Stalo se mi to tolikrát, že už radši bydlím v lese na kraji Plzně, tam mi nikdo neleze.“

Policie nás nutila klikovat. Pak jsme museli chodit v řadě a držet se za ramena. Chodili jsme jak nám diktovali. Potom chtěli, abychom se navzájem fackovali a nebo dělali ze sebe postižený. Hrozně se nám u toho smáli. Mám z toho trauma, hrozně se bojím policajtů. Neměli by nám tohle dělat.

„Mně jeden policajt dal facku. Vážila jsem v tý době snad 40 kilo, takže jsem upadla a praštila se do hlavy. Byla jsem nametená, to je fakt, ale i tak. Bylo to pro to, že jsem nechtěla odejít z lavičky, kde jsme tenkrát seděli.“

„Mně se stalo před lety, že mě odvezli za Plzeň, tam zbili a nechali ležet na zemi. Moc si z tý noci ale nepamatuju.“

„Já se většinou stáhnu a přestanu kecat, když si nasadí ty jejich rukavice. To je pak už jasný, že jde do tuhýho.“

„Na záchytce jsem upadl na zem. Začali mi šlapat na ruce, na prsty, abych prej už nedělal žádný ptákoviny. Měl jsem je pak tak nateklý, že jsem nemohl měsíc nic, ani se obléct, ani si obout boty.“

„Kopali do mě abych vstal a bili do žeber."

„Když jsme přišli na squat, měli jsme polité spacáky a čisté oblečení olejem, který jsme měli na vaření. Nic nám nezmizelo, jen to bylo všechno polité. Proto jsem přesvědčený, že to nebyl nikdo z ulice, ale že to byli měšťáci, který na nás měli pivku."

„Přijela policie, hledala pachatele, který udělal někde kabely. Policajt vyndal kleště a vyhrožoval, že jestli nebudeme mluvit, tak nám uřízne prsty. Toho s kabely pak hrozně zmlátili, viděl jsem to na vlastní oči.”

„Vozili mě na záchytku kolikrát i preventivně, když jsem nic nedělal, protože jsem byl známá tvář. Vzali mě tam, když jsem dejchnul 0,5 promile. Taky nás tam běžně odkládají, když nás chtějí vyslechnout. Prostě si nás tam odloží a pak pro nás přijedou a jedem na výslech.”

„I když už jsem dávno dospělý, ještě nikdy mi nikdo z měšťáků nevykal, tykání a posměšky jsou pro ně samozřejmostí”

„Neustále nás vyhánějí z laviček, byť tam jen sedíme, nic nikomu neděláme, nepijeme”
„Běžné jsou slovní konflikty, které pak měšťáci zakončí fyzickým napadením.”

Ležel jsem na záchytce, hulákal jsem, ale měl jsem přikurtované obě ruce, nemohl jsem se pořádně hýbat, přišel policajt a nastříkal mi do očí pepřák.

„Vyhazují nás z určitých míst, protože lidi jako my tam nemají co dělat. Když nechceme odejít, tak nám začnou vyhrožovat, že nám rozkopu squaty, což se taky několikrát stalo.”

„Pamatuji si, jak rozkopali bydlení kamarádovi. On spal pod mostem, přišla městská policie a začala mu to rozkopávat. Nejhorší na tom bylo, že se to dělo v noci a ten kamarád tam spal. Když se celý zkrvavený vydrápal ven, tak je prosil o pomoc. Jen se mu vysmáli a odešli pryč.”

„Je to celé šílené, co nám děje a že se nemáme ani vlastně jak bránit. Jedinou možností je to nahlásit někam mimo tyhle kruhy, ale myslím si, že by nás stejně nikdo nebral vážně. Je to začarovaný kruh. Nemělo by se nám to dít. Městská policie by neměla brát spravedlnost do svých rukou. Protože tohle není spravedlnost, ale nějaká zvrácená úchylka. Chtěl bych jen podotknout a zdůraznit, že jsme všichni lidi. Každý z nás je jen člověk a neexistuje žádný nadčlověk, tak se k sobě chovejme slušně a s respektem.”

Děkujeme organizacím Spolek Ulice Plzeň, TADY A TEĎ, o. p. s., Středisko křesťanské pomoci Plzeň a kolektivu Food Not Bombs za poskytnutí anonymizovaných příběhů svých klientů. Zároveň zdůrazňujeme, že pohled těchto organizací na problematiku policejního násilí v Plzni se může lišit od pohledu organizátorů výstavy.

Vyzýváme vedení města, aby se vyjádřilo k danému problému a provedlo interní vyšetřování městské policie ve věci používání nezákonného násilí ze strany jejích zaměstnanců. Je přímou odpovědností primátora a příslušných odborů, aby v městské policii nebyli lidé, kteří považují za normální „probouzet lidi pepřovým sprejem”, „zpřerážet ruce teleskopákem” nebo nutí lidi, aby se „navzájem fackovali”. Strážníci, kteří vidí nezákonné jednání svých kolegů, by měli mít možnost se proti němu bezpečně vymezit.

Podepište petici za prošetření aktů násilí, páchaných na lidech bez domova v Plzni městskou policií!

Vytisknout arch s peticí

Kolektiv NAP:

Ondřej Dvořák — pracovník v sociálních službách

Georgy Mezhuev — pracovník v sociálních službách

Polina Maliuk — fotografka

kolektiv.nap@gmail.com

Sledujte výsledky projektu na sociálních sítích: